Eros | toto. Co je Eros?
(Ερος, Amor Cupido). Bůh lásky, syn Afrodity a Dia, Área neboli Herma. Byl zobrazován jako chlapec se zlatými křídly, se zlatým toulcem plným šípů. Svými šípy zasahuje nejen lidi, ale i bohy, a jedná naslepo, na znamení čehož byl zobrazován se zavázanýma očima. Erós je obvyklým společníkem své matky Afrodity. Jeho manželka se jmenovala Psyché, zosobnění lidské duše.
(Zdroj: “Stručný slovník mytologie a starožitností.” M. Korsh. Petrohrad, vydání A. S. Suvorina, 1894.)
Eros (Έρως, „láska“), v řecké mytologii bůh lásky. Jeden ze čtyř kosmogonických principů, spolu s Chaosem, Gaiou a Tartarem (Hes. Theog. 116-122). Podle mytografa z 5. století př. n. l. Acusilaa jsou E., Éter a Métis („myšlenka“) dětmi Erebova a Noci, kteří pocházeli z Chaosu. Parmenides také považuje E. za nejstarší božstvo, stvořené Afroditou. Mezi orfiky je to Protogonus („prvorozený“), Fanet („zjeven“), Faethon („zářící“); E. je odvážný lučištník, okřídlený, všestranný, pán klíčů éteru, nebe, moře, země, říše mrtvých a Tartaru (Hymn. Orph. 58 Abel). Podle Ferekyda (6. století př. n. l.) se sám Zeus, stvořitel světa, proměnil v Erose. Erós je tedy vnímán jako všemocná světová síla. Tradice klasické poezie činí z Eróta syna Dia (Eur. Hippol. 533), potomka Iris a Zefýra (Ale. frg. 8D), syna Afrodity a Árese (Simonid. frg. 24), takže postupně nabývá rysů „zlatokřídlého“ (Aristoph. Av. 1738), „zlatovlasého“ (Anacr. frg. 5), „větru podobného“ (Sapph. frg. 50) boha, což značí postupný přechod k půvabnému, lehkému a rozmarnému Erótovi helénské poezie. V Apollóniovi z Rhodu je to lstivé, ale kruté dítě, které šikanuje svou matku Afroditu (III 111-159).
Klasika také vytváří jedinečnou mytologickou symboliku boha lásky. Původní mýtus o E., nikoli božstvu, ale démonovi, společníkovi Afrodity, vyjadřujícím věčnou touhu po kráse, podává Platón. V jeho mýtu je E. synem Chudoby a Bohatství, počatým v den Afroditina narození a zdědivšim po rodičích žízeň po majetku, neochvějnost, odvahu a bezdomovectví (Conv. 203 př. n. l.). Avšak i v pozdní antice existoval archaický kult E., který byl v Thespiích (Boiótie) uctíván v podobě neopracovaného kamene (Paus. IX 27, 1); v Thespiích se nacházely také sochy E. od Praxitela a Lysippa, které ho zobrazovaly jako krásného mladíka (IX 27, 1 fol.). Je charakteristické, že pro Pausaniase (2. století) není pochyb o tom, že E. je nejmladší z bohů a syn Afrodity, ačkoli existovaly různé genealogie E. (např. syn Afrodity a Herma, Artemis a Herma atd., Cic. De nat. deor. Ill 23, 59 a násl.). Symbolicko-alegorický obraz E. uvádí Apuleius v „Metamorfózách“ (viz v článku Psyche). E. odpovídá římskému Amorovi a Amorovi.
A. A. Tahoe-Godi.
(Zdroj: „Mýty národů světa.“)
(Eros) je bůh lásky. Odpovídá římskému Amorovi. Více se o něm dozvíte.
// Edward BURNE-JONES: Amor a Psyché // Edward BURNE-JONES: Amor lovící na polích // Adolphe-William BOUGREAU: Děti Amor a Psyché // Adolphe-William BOUGREAU: Psyché a Amor // Adolphe-William BOUGREAU: Únos Psyché // Adolphe-William BOUGREAU: Mokrý Amor // Adolphe-William BOUGREAU: Amor s motýlem // François BOUCHER: Venuše utěšující Amor // Antonio CORREGGIO: Amorova výchova // TITIAN: Venuše, varhaník a Amor // TITIAN: Amor s kolem štěstí // TITIAN: Venuše zavazuje Amorovi oči // A.S. PUŠKIN: Amor a panenská blána (Pohádka) // A.S. PUŠKIN: Amor a panenská blána (pozdní verze) // André CHENIER: „Okřídlený bůh lásky, sklánějící se nad pluhem.“ // Michail Jurjevič LERMONTOV: Amorův klam // Vladislav CHODAŠEVIČ: Amorova stížnost // N.A. Kun: Eros
(Zdroj: “Mýty starověkého Řecka. Slovníková příručka.” EdwART, 2009.)
V řecké mytologii okřídlený syn Afrodity, bohyně lásky.
(Zdroj: “Slovník duchů a bohů německo-skandinávských, egyptských, řeckých, irských, japonských, mayských a aztéckých mytologií.”)
Erós na delfínovi. 3. století n. l.
1) každá nepřirozená, nezákonná hříšná touha, přitažlivost, vášeň (1 Kor 10; 6 Petr 1);
2) sexuální touha;
3) neuspořádaná touha, nemírnost ve snaze o erotické rozkoše.
Chtíč těla a chtíč očí jako hříšná přitažlivost
Žádost těla a žádost očí jsou popsány v listu apoštola Jana Teologa: „…Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li někdo svět, není v něm Otcova láska. Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a pýcha života – není z Otce, ale je ze světa.„(1. Janův 2:15–16)“
V ortodoxní asketické literatuře se chtíč těla vztahuje na ty formy chtíče, které jsou spojeny s hříšnými projevy tělesného principu v člověku.
Chtíč těla se projevuje v neuspořádaných, zlých smyslných touhách, obžerství, opilství, smilstvu, rozkoši atd.
Apoštol Pavel volá: „…Choďte v Duchu a nenaplníte žádosti těla. Tělo totiž žádá proti Duchu a Duch proti tělu. A to si odporuje, takže neděláte to, co chcete.„(Gal 5–16)“
Chtíč očí zase naznačuje hříšnou povahu člověka, spojenou s jeho vnímáním hříšných pokušení zrakem.Naše oči, – svědčí svatý Lukáš Krymský, – Pokoušejte nás, pokoušejte nás jak hanebnými vidinami, tak i vidinami toho, jak bohatí lidé žijí skvěle, daleko od Boha, od Krista. To je žádost očí„.
Chtíč je nepřirozený projev tělesného a/nebo duchovního principu v člověku, odhalující jeho hříšnou nemoc.
Všechny lidské hříšné vášně lze nazvat chtíčem: „Každý je pokoušen, když je přitahován a sváděn vlastní žádostivostí.„(Jakub 1:14);“Ale ti, kdo jsou Kristovi, ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi.„(Gal 5)“
Chtíč jako sexuální touha nebo neuspořádaná touha po erotických rozkoších
V Písmu svatém se jakákoli hříšná vášeň nazývá žádostivostí. Někdy se termín ἐπιθυμία používá v užším smyslu sexuální touhy (Mt 5).
V moderních církevních dokumentech, které pozitivně hodnotí manželskou intimitu jako způsob vyjádření lásky, označuje termín „chtíč“ („concupiscence“) pouze sobeckou nebo nemírnou touhu po erotických rozkoších, která mění ostatní lidi v objekty uspokojování vášně. V „Rozsudcích Svaté synody Pravoslavné církve v Americe o manželství, rodině, sexualitě a posvátnosti života“ se o tom říká takto: „Sexuální láska v manželství má být cudná a čistá, prostá chtíč, zhýralost, násilí a sebeuspokojení.“
Jaký je rozdíl mezi silným sexuálním temperamentem a posedlostí chtíčem?
Sexuální temperament je soubor stabilních biologických vlastností organismu, na kterých závisí potřeba sexu a potenciální limity sexuální aktivity. To nevypovídá ani tak o samotné potřebě, jako spíše o schopnosti člověka realizovat svou sexuální aktivitu. Tyto vlastnosti se formují na základě fyziologických charakteristik a pod vlivem sociopsychologických faktorů. Temperament se u různých lidí může lišit. Nespokojenost s temperamentem lze kompenzovat, sublimovat jinými způsoby (sport, kreativita atd.). Existuje však řada znaků, které jsou charakteristické pro lidi posedlé chtíčem, což je patologií.
- Člověk vnímá ostatní pouze jako objekty pro uspokojování vášně. Nezajímají ho upřímné vztahy s lidmi, intimita, komunikace, láska. Chce jen přijímat potěšení. Takoví lidé jsou závislí na masturbaci, sledování pornografie a sexuálních zvrácenostech.
- Člověk, který uspokojuje svou vášeň, se snaží o to tajně, často se za své činy stydí. Uspokojování vášně člověku nepřináší opravdovou radost, neposiluje vztahy.
- Vášeň neustále postupuje a nenechává člověka na pokoji.
Je možné překonat tělesný chtíč?
Pokud se bavíme o sexuální touze jako takové, pak je potřeba ji omezit, ne zničit. Pokud je však tato přitažlivost hypertrofovaná a zvrácená, pak potřebuje uzdravení. Na této cestě člověk potřebuje úplné obrácení celého svého života k Bohu, pokání, modlitbu, půst, abstinenci, střežení myšlenek a citů a osvojení si ctnosti čistoty.
Křesťanský asketa čelí boji s vášněmi a chtíči. Uveďme k této otázce názor protokněze N. Ivanova:
„Člověk vidí, že ovoce stromu poznání dobra a zla je dobré k jídlu, tedy že je dobré pro jeho hmotnou existenci, a že všechno ostatní na světě je pouze „potravou“ pro „já“. Duše zapomíná na své spojení se Zdrojem a s celou přírodou, chce jen uspokojovat své touhy. Normální sebepotvrzování těla a radost z pocitů, která vzniká při formování, se mění v chtíč – chtíč těla.“
To je první etapa pádu. Člověk vidí, že vznikající myšlenka nových možností, nejen čistě materiálních, je dobrá pro jídlo, ale také příjemná pro oči a žádoucí – dobrá pro oči a žádoucí, protože dává uspokojení duši. Celý komplex duchovních sil nachází své uspokojení na cestě ochutnávání dobra a zla, tedy na cestě, kde dobro a zlo jsou jen stejně přijatelné prostředky k uspokojení tužeb. Člověk si v sobě může myslet: „Vše, co se mi zdá, co se ke mně vztahuje, se ke mně musí vztahovat tak, aby mi to přinášelo potěšení.
Druhá etapa podzimu – to je zdánlivá možnost života novým způsobem. Harmonie krásy celku, kdy je vše na světě krásné jen proto, že odráží slávu Boží a chválí Stvořitele, tato harmonie a krása se stávají dobrými jen proto, že jsou dobré pro mě. Mé „já“ se stává středem harmonie a středem krásy a chce vše jen pro sebe. To je druhá fáze pádu – chtíč očí.
A nakonec třetí etapa pádu. Člověk chce mít poznání ve smyslu ovládnutí toho, co vidí. Pokud se ale člověk vydá samostatnou cestou, libuje si v naprosté svobodě volby, zapomene na přikázání, které mu dal Stvořitel, pak může snadno sáhnout po „zlomu“ poznání, tedy poznání pouze toho, co je pro něj prospěšné, ale pro jeho bližní destruktivní. A bude vytrvale usilovat o zvládnutí těchto znalostí.
Cesta poznání (ve skutečnosti míchání) dobra a zla v sobě samém je cestou individualistického sebepotvrzení. Dává prožitek boje, sebevyvyšování, potěšení z pocitu sebeobdivu, pocit nadřazenosti nad těmi, které lze proměnit v objekt potěšení a nadvlády. Navrhovaná cesta je cestou hrdosti na sebe, na své poznání a na svou imaginární dokonalost. Tato cesta je cestou kontemplace nad vlastní nadřazeností. Toto je třetí fáze pádu – pýcha života.“
Literatura k tématu
- Lust Encyclopedia of Sayings
- Pokladnice chtíče duchovní moudrosti
- Lust Bible Dictionary
- Touha, chtíč Brockhaus Bible Encyclopedia
- Lust Bible Encyclopedia
- Rozhovor o páduprot. Seraphim Slobodskoy
- Tělesná žádostivost sv. Dimitrij Rostovský
- Slovo v den nálezu ostatků sv. Svatý Sergius Filaret z Moskvy (Drozdov)
- Tělesná žádostivost sv. Efraim Syřan
- Chtíč sv. Jana Zlatoústého
- Sbírka citátů o chtíči